4.Září
Je až neuvěřitelné, jaké bylo ticho, když jsme všichni postupně přicházeli do třídy. Ze všech ostatních místností se ozývaly zvuky, podobné svou silou třeba tornádu nebo startujícímu letadlu, ale u nás – nic. Scházeli jsme se zde asi od půl osmé, až do necelých osmi, kdy přicházeli poslední. Přesně v osm hodin vešel do třídy náš pan třídní profesor a započal úvodní řečí. Všichni jsme byli na novou školu velmi zvědaví, a právě proto nás překvapil – ať už mile nebo ne – i náš nový kantor. Po úvodní řeči se odebral k formalitám například, že by se nám mohlo stát, že přestaneme být žáky této školy, po čemž se opravil na studenty tohoto gymnázia, ale naším heslem se stejně navždy stala ta první fráze. Druhou hodinu jsme se zabývali pouze takovými obyčejnými věcmi jako psaní zasedacího pořádku, volení předsedy třídy, jeho zástupce, při čemž podotýkám, že se většina z nás viděla poprvé v životě. Ale to v tuto chvíli není důležité, protože to ještě nemůžeme dokázat.Jak zní velice oblíbená věta našeho pana profesora. Po dvou hodinách naslouchání a seznamování jsme se všichni odebrali – plní dojmů – do svých domovů.

5.Září
Druhý den už jsme měli hodiny tuším čtyři a i jména už jsme trochu znali.

6.Září
Ve středu už jsme dokonce dostali i učebnice a provizorní rozvrh. Po pár dnech se vše zaběhlo do správných kolejí a i ten rozvrh nám už zůstal. Po měsíci pokojného i nepokojného, zvládnutelného i nezvládnutelného školního života s jednou malou, týdenní přestávkou díky zasedání měnového fondu, kdy jsme se zase na chvíli rozprchli do všech světa stran, jsme se odjeli seznamovat do Mozolova u Nadějkova.

MOZOLOV

Něco málo statistiky:
Odjezd:
Kdy: 9. 10. pondělí ráno
Kde:Metro Radlická
Kam:Mozolov u Nadějkova
S kým:se všemi ostatními prvními ročníky
Na jak dlouho:Na týden
Proč:seznamovat se
Příjezd:
Kdy:14. 10., sobota okolo poledne
Kam: zase na Radlickou
S kým:se všemi, co to přežili
Proč: to bychom taky rádi věděli

Když jsme se po zhruba dvouhodinové cestě malátní dokodrcali v autobuse Karosa s ojetými pneumatikami do Mozolova, rozdělili jsme si chatky a jen nejodolnější (z naší třídy asi 30 lidí) vydrželi a nešli si lehnout do lákavě vyhlížejících postelí. Zde jsme začali zjišťovat různá malá nedopatření, jako na příklad to, že jsme se měli seznamovat, ale nějaký vtipálek nás rozdělil do dvou skupin, ale všichni jsme to hrdinsky přehlédli a radši studovali, co která skupina kdy dělá. Ovšem tím, že nás do skupin rozdělili na poloviny podle abecedy, vznikly dva nepravidelné útvary.V jednom bylo 10 kluků a 4 holky a v druhém 3 kluci a 13 holek. Ale zvykli jsme si.
Tohle je program:
Pondělí:příjezd, oběd vybalování,‘seznamování‘…
Úterý:AB1-KOLA1, AB2- VODA SOFT, AB1-VODA SOFT, AB2- KOLA1
Středa:AB1- KOLA2, AB2- MÍČOVÉ HRY, AB1-MÍČOVÉ HRY, AB2-HRY,TURISTIKA
Čtvrtek:AB1- HRY, TURISTIKA, AB2- KOLA2 ,Závody
Pátek:celodenní výlet, 3. část závodů, vyhodnocení
Sobota:odjezd

Kola 1:Tak to jsme se učili jezdit na kole…
Kola 2:Tak to jsme využívali toho, co jsme se naučili…
Voda, soft:Ježdění na kanoích a kajacích, střídané se snažením se o hru softballu…
Míčové hry:Hry na dvou hřištích s míčem i bez něj…
Hry, turistika:Vycházka provázená hrami v přírodě a fotbalem…

Kromě tohoto jsme se seznamovali samozřejmě i jak jsme mohli vlastními silami, i když to někdy bylo velice nebezpečné. Večery jsme trávili společně hraním –nazvala bych to zajímavých- her.
Závody:
Na závody jsme se rozdělili do tří skupin.
1.Kola
2.Voda
3.Běh
1+2+3.Divadlo
V těchto skupinách se soutěžilo ve čtvrtek odpoledne s výjimkou divadla. To se mělo konat v pátek večer.
Závody byly mezi třídami. Samozřejmě, že bychom rádi vyhráli, ale nevkládali jsme v sebe velké naděje. Potom nadešel čtvrtek odpoledne. Vydali jsme se na louku, kde se měly odehrát kola a běh.
V první třetině se běhalo. Šlo nám to dobře a skončili jsme 1.
Jako další část závodů se jezdilo na kolech. Šlo nám to ještě lépe a skončili jsme 2.
Odebrali jsme se k rybníku a jezdilo se na loďkách. Šlo nám to výborně, ale porota dostatečně neocenila naší estetickou stránku věci, při které naše třída na lodi vrávorala (samozřejmě, že velmi elegantně). A skončili jsme 3.
Ostatní třídy na tom byly podobně a před námi bylo divadlo, které mělo o všem rozhodnout…
Celodeňák
Na celodenní výlet jsme se rozdělili pro změnu do čtyř skupin.
1.Kola- kola, jedoucí rychleji
2.Kola- kola, kochající se krajinou
3.Pěšky- turisti, jdoucí rychleji
4.Pěšky- turisti, kochající se krajinou

Neznám přesnou trasu všech skupin, ale jsem si jistá, že se tři z nich sešly na pštrosí farmě, kde se pokochali i nekochající se a komu to ještě nestačilo (kola 1 a možná ještě někdo), ten se pro jistotu chytnul elektrického proudu, a aby mu to nebylo líto, kochal se i se svými šoky.
Pro některé zlé jazyky, kteří tvrdí, že se nekochající skupina kochala víc, než ta kochající: Za prvé vyjela nekochající se skupina asi o dvě a půl hodiny později díky haldám vyfouknutých kol a několika dokonce prasklých, kopám spadlých řetězů a několika dokonce prasklých. A také jela delší trasu, a proto dorazily na pštrosí farmu všechny 3 skupiny zhruba stejně. Nehledě na to, že byl pátek 13.
No, takže se na farmě všichni po 50-100 šocích elektrickým proudem zase rozloučili a jeli nebo šli za svým cílem podle plánu. Např. kola 1 se rozjela tam, kde tušila zříceninu hradu Borotín, kam se po několika zdolaných překážkách šťastně dostala. Hrad jsme při té příležitosti prolezli, podlezli, přelezli a někteří s vidinou velkého zmrzlinového poháru od Náči málem i oblezli. Tato skupina pokračovala dále na jednu ze světových stran a to stále za polohy vzdalující se Mozolovu. Když jsme si ujasnili, že bychom mohli být doma nejdřív zhruba za dvě a půl hodiny a máme na to dokonce necelou hodinu, byli jsme velice nadšeni tímto zjištěním. Nakonec jsme se dostali do Mozolova s pouhým hodinovým zpožděním.
Tento večer se dokonce mělo hrát divadlo a měli se vyhlašovat výsledky všech závodů dohromady. My jsme sice věděli, že to, co budeme hrát je jakási parodie na Mrazíka, ale to bylo zhruba všechno.
Divadlo jsme nakonec nacvičili a i zahráli uhráli a nakonec dokonce i VYHRÁLI, což ovlivnilo náš bodový stav na tolik, že jsme vyhráli celé závody.
Pak už jsme neměli co řešit. Když se dav rozpustil, trávil už každý čas po svém. Někdo se přetahoval o polštář z Teplíkova břicha, jiní si udělali dole diskotéku, a tak. Např. profesoři měli párty hned vedle polštářové sekce přetahovačů.
V sobotu se samozřejmě nikomu nechtělo do Prahy a všichni dohromady jsme chtěli protestovat. Když jsme ale byli již záhodnou chvíli ignorováni, přestalo nás to bavit a dali jsme pokoj. Po příjezdu do Prahy jsme si museli dlouho zvykat na různé ‚krátké testíky z chemie‘ a jiné.Ale za psychickou podporu bychom měli poděkovat Radkovi a Milanovi. Fakt dík.
Po příjezdu domů jsme měli dva dny volna, protože seznámit se přece potřebují i profesoři. Ti se sice asi neseznamovali tak horlivě, jako my, ale přece.

5.prosince
Dnes se děly zajímavé věci. Třeba jsme měli suplovanou biologii naším panem třídním profesorem, ale jelikož jsme již dopředu věděli, že nám druhý den odpadají dvě hodiny matematiky, učili jsme se ji radši hned. Když jsme ji však měli už třetí hodinu, kdosi si vzpomněl na vyučování ZSV, kdy nám říkali, že máme špatný rozvrh, když je více stejnorodých hodin za sebou a přihlásil se, po čemž byl odbyt odpovědí, jak je prý možné, že jsem si toho všiml až teď.

6.prosince
Tento den se taky děly zajímavé věci. Měli jsme jakousi čtyřhodinovku sebepoznávání i poznávání ostatních, ale také všech dohromady jako party. Bylo to super!!! Myslím, že jsme se poznali dost dobře. Aspoň já jsem u ostatních zjistila hodně nových vlastností. Nejdřív jsme měli každý odpovědět na několik otázek ohledně dvou vysokoškolaček, které tam s námi byly – Lucky a Radky. Potom nás zaúkolovali nakreslením erbu, který se nám má podobat svým charakterem. Rozdělily nás do dvou kroužků, kde jsme si povídali o tom, co jsme nakreslili, a proč. Pod erby bylo u každého napsáno jeho hlavní heslo. Navzájem jsme si všechno po pravdě zkritizovali a popovídali si o svých názorech na život a na naši třídu. Ke konci jsme si všichni potvrdili, že jsme dobrá třída a dobrá parta, a že by jsme tak chtěli zůstat až do posledního ročníku. Jako poslední, jsme si obkreslili každý svojí ruku, napsali nad ní svoje jméno a poslali po třídě, při čemž jsme seděli v kroužku. Všichni jsme měli na ruce ostatních napsat formou dopisu o jejich dobrých vlastnostech. Dodala bych jen to, že se na každé ruce objevila

4.ledna
Jak je na gymnáziích normální, je každý rok maturitní pes, na kterém se, kromě loučení s odcházejícími maturanty, také přijímají noví studenti. I my jsme byli samozřejmě v roli nováčků, a tak jsme byli na tento ples pozváni. Dozvěděli jsme se o něm už v Mozolově, ale od té doby se na něj jaksi taksi pozapomnělo, a proto jsme byli celkem rozrušeni… Problém dívčí části třídy zněl (samozřejmě) : ´´Co na sebe???´´ Ale všichni jsme se nakonec na něčem dohodli a tento problém byl vyřešen. Ale byl tu další! Fotografové, kteří byli objednáni naší školou, nám řekli, že by bylo vhodné, kdybychom předali našim třídním profesorům a profesorkám nějaký úhledný a pěkně vypadající dárek. Ale ten, který jsme měli připravený nebyl rozhodně ani úhledný, ani pěkně vypadající… Byla to totiž: STONOŽKA!!! Plyšová a barevná, tlustá a dlouhá a se jmény napsanými na papírcích a rozvěšenými po stonožčiných nohách. Byl to velice originální dárek, ale v tuto chvíli jsme začali pochybovat o jeho vhodnosti k této příležitosti. Vznikli různé pochybnosti z mnoha stran a málem z tohoto nápadu sešlo, ale zavržen nebyl. Kterýmž to pádem se i stonožka ocitla na plese s námi. Na počátku plesu jsme měli jako první ročníky nastupovat hned na začátku po předtančení podle předem nacvičeného plánu, ve kterém jsme měli jako 1.A nejsložitější úlohu. Na ples jsme šli všichni až na pár jedinců, kterými byli Klára a Viktor Ch. a jeden z nás, lépe řečeno jedna z nás měla jít s panem profesorem v předu. Když jsme šťastně a dokonce bez jediného pádu nastoupili a byli ostužkováni, nastala doba, určená pro předání dárku. Dopadlo to dobře a výraz pana profesora i všech ostatních nasvědčoval tomu, že se dárek líbil, a že jsme neudělali chybu. Po oficialitách a formalitách jsme byli s tancováním nejprve nesmělí, ale po zhruba 20-ti minutách jsme se řádně osmělili a šli jsme do toho… Nejprve si sice opravdu všichni kdo s tancem neměli žádné zkušenosti šlapali po nohou, ale jen chvíli. Pak jsme začali chápat základy a tancovat blues, polku, valčík,občas ča-ču, ale i jsme improvizovali…(Hlavně Marek) Jak je v našem věku zvykem, museli někteří z nás odcházet dřív a všechny překvapilo, že mezi nimi byl i Přemek, který společně s Janou tancovali bezkonkurenčně nejlíp. Ale po čase jsme museli odcházet všichni a v 00:50, kdy ples končil odcházeli již opravdu poslední.

5.ledna
I tento den byl velice výjimečný.Nedělo se sice nic zvláštního, až na to, že byla škola až od 10:00, ale hlavní na tomto dni bylo to, že opět dívčí polovina třídy, nemohla skoro chodit. (Až na výjimky)… I přesto jsme na ples vzpomínali a vzpomínat budeme v dobrém. Dokonce i stužky si většina z nás přinesla na oblečení!

Výcvik první pomoci
Možná se podivíte, co všechno absolvují žáci naší školy jen kvůli tomu, aby mohla být chvíli zavřena, ale nemusíte se bát – důvodem oprav nebyli studenti, nýbrž dřevomorka...

Zatímco se škola vesele opravovala nebo renovovala, či co, vydala se 1.A na výcvik 1. pomoci. Sešli jsme se okolo deváté hodiny dopoledne na stanici metra Pankrác s pružnými obinadly a teplým zásobním oblečením. Začali jsme se ubírat směrem k blízkému hájku, nedaleko sídla České televize na Kavčích horách, když tu jeden z instruktorů (třídní pan profesor Kuzma-Novotný a pan profesor Svoboda) utrousil jakousi poznámku toho smyslu, že budeme nejspíš sedět na zemi, tudíž že by se nám asi hodilo ''něco pod zadek''... A kdo alespoň trochu zná 1. A, hned ho může napadnout, co asi napadlo v tu chvíli nás, jdouce okolo stánku se Zlatými stránkami... Samozřejmě - téměř každý si nakradl tlusté štosy, domnívajíce se, že kdo bude mít nejtlustší, ten bude největší machr... Naproti tomu druhá skupina objevila u jiného stánku (se zeleninou) barevné pytlíky (pro slabší povahy-sáčky). A její členové se zase přeli, na které barvě se bude nejlépe sedět. Po odvážných vpádech na sáčky za zády prodavačů skončilo stejně většina pytlíků krutým koncem-nafouknutím a prasknutím...

Abychom se nakonec vůbec dostali k jádru celé věci, totiž praktické zkoušce záchrany poraněného člověka, museli jsme nejprve vyslechnout dlouhou přednášku teorie, bohužel na návětrné straně kopce... Tím jsme se sice naučili teoreticky zastavit krvácení, dát tlakový obvaz nebo poznat tepenní krvácení od žilného, ale až po té jsme se dočkali zlatého hřebu dne. Přesunuli jsme se o kousek dál mezi stromky, kde již přeci jen tolik nefoukalo a dali jsme se do zkoušení stabilizované polohy, obvázání rány nebo výronu, ale nejvíc se nám zalíbilo - jak jinak - umělé dýchání. Když se Hanka přihlásila, že ho jaksi ovládá, dostala za úkol poskytnout jej Markovi... Co ale říci víc, než že z toho zase nic nebylo.....!..... Po skončení tohoto poměrně zábavného programu jsme dostali poslední úkol: rozdělit se na podobně silné trojice a přenést ve dvojicích toho třetího na rukách až do cíle. I tuto povinnost jsme však všichni do posledního splnili, tudíž jsme dostali rozchod a dále jsme se již nezávisle na sobě v různě velkých skupinkách flákali někde po McDonaldech a podobných podnicích. Ale také jsme se psychicky i fyzicky připravovali na zítřejší celodenní výlet...

Procházka krajem Oty Pavla
Procházka krajem Oty Pavla. Pro nezasvěcené to může znít jako zcela fádní název nějaké nudné vlastivědné vycházky, ale pro naši třídu znamená od tohoto dne vyřčení těchto slov něco naprosto jiného. Sraz máme v 7:45 na Smíchovském nádraží u pokladen, přičemž první problémy nastaly již den předem při konzultaci, kde že jsou na Smíchovském nádraží ty zpropadené pokladny. Tam se většina z nás schází již cca o půl hodiny dříve a řeší kolik stojí lístky. Docházíme k závěru, že 30Kč. Stojíme u pokladny, ale kdo se to sem řítí? Marek. A prohlašuje, že kdo má tramvajenku s důkazem, že mu ještě nebylo 15 let, čímž je rodné číslo, má jízdenku o polovinu levnější. Právě proto se opět oddalujeme od pokladen a s nimi i od svých vystátých míst ve frontě. A Marek si sepisuje, kdo má a kdo nemá tramvajenku. Tak, a je to. Znovu jdeme stát frontu. Stojíme, stojíme, ale kdo se to sem řítí? Marek. A prohlašuje, že si ještě máme utvořit skupinky nejméně po 6-ti lidech, abychom dostali skupinovou slevu. Z toho důvodu opět opouštíme svá vystálá místa a tvoříme skupiny. Utvořeno, koupeno, vyřízeno. Odcházíme na nástupiště, kam má za několik minut přijet vlak. Ale kdo se to sem řítí? Marek to není. Je to Sára a prohlašuje, že prý přišla včas, ale že si šla koupit pití a my jsme mezi tím odešli, či co. No, nevadí nevadí. Že nemá lístek si určitě nikdo nevšimne... Vlak přijíždí a my odjíždíme. V těchto místech by se zde jistě zvláště vyjímala nějaká poezie o tom, jak romantická je jízda vlakem, ale nebojte se, milí čtenáři. Ničeho takového se zde nedočkáte. Zkrátka a dobře jsme přijeli na stanici Srbsko a hromadně vystoupili.

Po Náčově chvilkové přednášce o místech, které navštívíme a po jeho dokonalém popisu trasy, jsme se odebrali kamsi k šachtám s uloženým radioaktivním odpadem, který je už dnes prý velice bezpečný. Nejprve jsme se nahrnuli do jisté štoly a chvíli jsme se procházeli po zdejších uměle vytvořených jeskyních (pro optimisty) nebo pro pesimisty jsme se procházeli ve skále sprzněné člověkem. Když jsme vylezli z ponurých chodeb podzemních, rozestavili jsme se na louce a vytáhli zásoby Ájiných létajících talířů a míčků a strávili jsme zde něco kolem hodiny házení a chytání. Když jsme se toho dostatečně nabažili, rozhodli jsme se navštívit tzv. Malou Ameriku, což je krásné místo nedaleko Karlštejna. Po zdolání několika kopců, několika se ztraceních a opětovných se nalezeních, jsme došli na jakýsi kopec, kde byla buď cesta dál nebo propast. No, co by jsme to byli zač, kdybychom se rozhodli pro cestu?!Proto se Náča jako první sešplhal dolů a zvolal: ''Lezte po jednom opatrně za mnou.'' Samozřejmě, že výraz po jednom v nás vyvolal představu valícího se davu lidí, nezávisle na sobě se strkajících a padajících. Nakonec jsme však i my pochopily, co to znamená po jednom a prostě jsme slezli. Odštěpená skupina cca 5-ti lidí to vzala jinudy a obešla tuto propast jakousi jeskyňkou. Ondra Fremunt se ale i přes veškerá varování Náči pokusil být výjimečným a tak si pro jistotu alespoň rozbil hlavu... Pak jsme se dozvěděli, že ta cesta, která vypadala nejneschůdněji je jistojistě ta správná a byla. Vlezli jsme do jakési štoly (pro změnu) a v tomto okamžiku nastává velice významný okamžik tohoto výletu. Až do této chvíle se totiž všichni snažili, aby si ani trochu, při nejhorším co nejméně zamazali boty. Od této chvíle se všichni snažili, aby do toho bahna nespadli celí. Tato cesta se nedá moc rozmanitě popisovat, protože nedovedu odhadnout, jak byla dlouhá. Jen vím, že se po nějaké době změnila v miniaturní tunel pro metro. V tomto tunelu se po chvíli změnila, prozatím ještě docela pevná a tvrdá, cesta na cca 20-ti centimetrové bahýnko, které někteří jedinci, nejsouce daleko od pravdy, nazývali keramickou hlínou. A jak jsme tak šli a šli a šli, došli jsme k jakémusi postrannímu otvoru v této štole. Ten otvor byl výhledem na Malou Ameriku a všem se nám moc líbil. Udělali jsme několik skupinových fotek a pokračovali v cestě. Opět v naprosté tmě. Na konci této cesty byl další výhled a Náčova slova o tom, že zpátky se dostaneme pouze stejnou cestou. Tak jsme šli. Zase jsme se brodili po kotníky v keramické hlíně a zase jsme nic neviděli, protože nám zhasínaly baterky atd. Po šťastném návratu na světlo jsme shledaly své boty naprosto nepoužitelnými, odepsanými a do vlaku nevhodnými. Po zhodnocení celé situace nám vyplynulo asi toto: nejšpinavější kalhoty- Lucka Pilátová, nejšpinavější boty- Ája, nejrozbitější hlava- Ondra Fremunt

Chýlilo se k večeru, proto jsme se rozhodli pro návrat. Dospěli jsme k závěru, že do 5-ti hodin asi na Smícháči nebudeme a díky tomu se od nás odpojila skupina několika rychlonohých hochů, kteří chtěli stihnout vlak o půl hodiny dříve, ale díky droboulinkatému zabloudění stihli až ten za hodinu a půl po nás... Vzhledem k Náčově všestrannému uspokojení si ale všimli jeho baťohu, který si nechal v Karlštejně na nádraží.

Dá se tedy říci, že jsme tento výlet přežili bez větší újmy na zdraví, a proto: Náčo, Radku DÍKY!!!!!!

15.června
Tak. A máme to za sebou. Ptáte se co? No přece tenhle úmorný 1. rok na gymplu! Ptáte se jak to? No přece už dnes každý ví, že naše škola bude posledních 14 dní v opravě, z čehož vyplývá, že se nebudeme učiti, nýbrž budeme choditi po různých akcích a poznávati velice pilně nové kraje a věci (možná i látky a tělesa).